Předčasné ukončení smlouvy s mobilním operátorem bez pokuty

Pokud máte mobilní číslo na IČO a smlouvu uzavřenou na dobu určitou – většinou na 24 měsíců, tak vám při předčasném ukončení smlouvy operátor naúčtuje doplacení zbývajících měsíců do konce smlouvy. A samozřejmě, že v plné ceně.

Pokud máte smlouvu jako fyzická osoba, tak vám mobilní operátor naúčtuje maximálně 20% ze zbývající částky do konce smlouvy.

Nyní vám předvedu, jak se sebou nenechat vyj**@t

Řekněme, že mám tarif na IČO za 1099,- se smlouvou na 24 měsíců. Využívám jej 5. měsícem a chci přejít k jinému operátorovi. Zavolám na zákaznickou linku a tuto skutečnost oznámím. Budu upozorněn, že mám smlouvu na 2 roky, a že mě tedy předčasné ukončení smlouvy bude stát 18 x 1099Kč.

A teď přichází to „kouzlo“, které vám ušetří spoustu peněz. Provedete změnu ve smlouvě. To znamená, že smlouvu necháte přepsat na sebe, tj. fyzickou osobu. Tím pádem operátor ukončí stávající smlouvu a uzavře s vámi smlouvu novou na 24 měsíců. A jelikož byla smlouva uzavřena po telefonu, tak máte ze zákona právo od této smlouvy odstoupit během 14 dní od uzavření bez jakékoliv pokuty.

Jak prosté milý Watsone.

Když se z dárku stane marketing

Již mnoho let sleduji na You Tube kanál RxMuscle Dave Palumba. Dave je bývalí profesionální kulturista, který má neuvěřitelné vědomosti o stravování, posilování, doplňcích stravy a neváhá se o ně podělit se svým publikem. Také dlouhá léta psal pro časopis MUSCULAR DEVELOPMENT, který jsem si kupoval.

Nyní jak jsem psal má svůj kanál na You Tube a v jedné z minulých show probírali s Johnem Romanem a Lee Priestem to, že tvoří obsah zadarmo a najdou se lidé, kteří si dovolí kritizovat jejich práci.

Tak mne napadlo poslat Daveovi jako poděkování jedno tričko z mé produkce. A evidentně Davea kvalita trika potěšila natolik, že jsi jej vzal na sebe do jeho pořadu. A tak se dárek díky Daveovi stal marketingem.

Je „dobojováno“

Po lehce více jak dvou letech je „dobojováno“. Pravda, musel jsem změnit právní kancelář a musel jsem podat odvolání po tom, co paní soudkyně u soudu první instance po čtyřech stáních rozhodla ve prospěch místních, ale naštěstí odvolací soud viděl celou kauzu tak, jak měl.

Tedy, já mám zkušenost jako hrom a jsem na „svých“. Zkušenost to byla k nezaplacení a je lepší si jí projít teď, než v budoucnu, jelikož teď to nebylo tak finančně náročné.

Protistrana se vytratila ze soudní síně jako pára nad hrncem a s protaženými obličeji. Ona ta spravedlnost přeci jenom existuje, ale někdy je potřeba pokračovat v „boji“. Takže pokud se právě soudíte a pokud od začátku mluvíte pravdu a cítíte se být poškozeni, tak „bojujte“ a odvolávejte se. Nakonec vyhrajete!

Snažte se vyvarovat chyb, protože chyby mohou ukončit váš byznys ještě předtím, než jej uskutečníte.

Las Vegas – je čas na relax a utříbení si myšlenek

Jelikož jsem ještě stále v Londýně, tak mi dnes propadá letenka z Prahy na londýnské letiště Gatwick. Beru si mini cab a nechávám se hodit z mého londýnského působiště na autobusové nádraží na letišti Heathrow. Z Heathrow jedu National Expressem na Gatwick, kde mám už dlouhou dobu zaplacený pokoj v hotelu BLOC, který se nachází v jížním terminálu letiště, ze kterého zítra poletím do Las Vegas.

Je ráno 20.listopadu. Na snídani jdu do salónku, kam mám díky zlaté kartě American Express dva vstupy ročně zdarma – po návratu z Vegas zjišťuji, že mě tento vstup stál Ł15, pač jsem již tento rok vyčerpal vstupy (v lednu jsem šel do salónku v Dubaii a zřejmě poté ještě jednou).

Letím s Virgin Atlantic, které mám v oblibě. Jídlo je v pohodě a žízní člověk na jejich palubě netrpí. Starají se o pasažery znamenitě. Letíme Boeingem 747 – 400. Mám sedadlo do uličky, které je ze strategických důvodů nejvýhodnější. Vedle mne sedí chlápci z města Ipswich a tudíž o anglický humor není nouze. Let nám ubíhá poměrně rychle, byť deseti a půl hodinový let je celkem dlouhý.

Po příletu na McCarranovo letiště v Las Vegas jdu rovnou k automatizované pasové kontrole – takovým automatům, které jsem poprvé použil v roce 2014 na letišti Dallas Fort Worth, kde si nechávám oskenovat pas a pak ještě čtyři prsty každé ruky. Po zdárné kontrole, jdu ještě ke klasické pasové kontrole. Sedí tam chlápek v mém věku a je těžce v pohodě. Takhle rychle jsem se ještě do Států nedostal. No ikdyž není divu, protože toto je moje sedmá návštěva.

Beru si taxík do hotelu na Stripu, jak se také říká Las Vegas boulevardu. Řídí ho chlápek z Eritreje, a když zjišťuje, že jsem z České republiky, tak je potěšen. Oznamuje mi, že máme dobrý fotbalový tým. Asi jo – o fotbal se nezajímám.

Je neděle odpoledne. Jsem na Stripu a mám tři dny na relax. Jdu si je maximálně užít.

Las Vegas boulevard - The Strip
Las Vegas Boulevard
Výhled z mého pokoje.
Mám pěkný výhled na Strip.

Je čas si jít zahrát a vyhrát. 🙂

Výhra v Las Vegas.
Tak to má být :-).
Výhra v Las Vegas.
A ještě jednou :-).

V Las Vegas je mnoho restaurací a jídlo je výborné!

Burrito v Las Vegas na Sripu.
Burrito v Cabo Wabo na Stripu.

Po mexické kuchyni přichází řada na japonskou 🙂

Sashimi v japonské restauraci.
Japonská restaurace v Las Vegas.

A znovu mexická restaurace :-).

Burrito v Gilleys saloonu před odjezdem na letiště.
Burrito v Gilleys saloonu.

Je středa odpoledne a já jedu taxíkem zpět na McCarranovo letiště. Přicházím k osobní kontrole a jako obvykle žádám o alternativní prohlídku. Já tyhle skenery fakt nemusím. Chlápek je otrávenej, ale já se mu omlouvám a vysvětluji, proč tak činím. Chápe to a dáváme se do řeči. No a po prohlídce spolu ještě klábosíme. Jsme oba pro Trumpa, oba posloucháme tu samou radio show. Chlápek po tomto zjištění má úsměv na tváři. Ještě než se vydám směr salónek, tak mi dvakrát podává ruku.

Po krátké návštěvě salónku, kde se lehce občerstvím, je čas k nástupu do letadla. Tentokrát bez čekání ve frontě. Zpátky do Evropy letím první třídou nebo-li upper class.

Pohodlíčko v první třídě.
Let první třídou s Virgin Atlantic.

Co si asi dám k jídlu? Je z čeho vybírat. 🙂

Předkrmy.
Menu v první třídě.
Výběr hlavního chodu.
Hlavní chod.
Dezert
Dezert.
Výběr sýrů a vín.
Sýry a víno.

Po vyspání je čas na snídani. Za necelé 2 hodiny přistáváme na londýnském letišti Gatwick. Nechávám propadnout letenku zpět do Prahy, protože ještě musím být dva týdny v Londýně. Má čtvrtá návštěva Las Vegas splnila má očekávání. 🙂

Kowloonské uličky přes den a v noci

Nathan road je pěkná a čistá ulice. Ale takové ty malé uličky v sobě skrývají autentičnost.

Kowloonské uličky.
Kowloonské uličky.
Kowloonské uličky.
Kowloonské uličky.
Kowloonské uličky.
Kowloonské uličky.
Kowloonské uličky.
Kowloonské uličky.

 

Noční Kowloon

Kowloon v noci je pěkné a bezpečné místo. Vše září neónem. Obchody a restaurace frčí na plné obrátky. Mnohdy je problém si v restauraci sednout bez čekání.

Večerní Kowloonské uličky.
Večerní Kowloonské uličky.
Večerní Kowloonské uličky.
Večerní Kowloonské uličky.

 

Pohled z Victoria Harbour na Hong Kong

Je určitě dobré se večer zajít podívat do Victoria Harbour na světelnou show, která je doplněna příjemnou hudbou.

Pohled z Victoria Harbour na Hong Kong.
Pohled z Victoria Harbour na Hong Kong.

Hong Kong – Kowloon, Mong Kok

Cesta do Shenzenu je opět kvalitní. Shenzen je moderní a velmi bohaté město. Zde platí to, co je řečeno ve filmu CZECH MADE MAN: „New York je proti Shangai takovej Beroun.“ Určitě se to dá taktéž použít, mluvíme-li o Shenzenu.

Na nádraží v Shenzenu si musíme koupit Octopus card (taková Open card). Projdeme imigrační kontrolou a nasedáme do vlaku. Cesta ubíhá rychle. Musíme přesednout, a pak už to máme pouze 3 stanice do Mong Kok. Vystupujeme v podstatě přímo na Nathan road. Nedaleko od stanice je na Waterloo road náš hotel.

Kowloon - stanice Mong Kok.
Kowloon – stanice Mong Kok.
Kowloon - Nathan road.
Kowloon – Nathan road.
Nathan Road
Nathan Road

Po příchodu do hotelu, kolem poledne, je nám oznámeno, že náš pokoj ještě není připraven, a že nás tudíž „upgradujou“ do lepšího pokoje. „Check-in“ je obvykle kolem 14.hodiny, takže nám mohla slečna recepční oznámit, že máme počkat, ale neučinila tak.

Po zabydlení vyrážíme na Nathan road, která je za rohem, ze které pak musíme uhnout a dostat se na rovnoběžnou ulici. Jdeme vyzkoušet místní dezerty. Prodejna je v místním obchodním centru. Dezerty jsou zajímavé – neslazené, ale sladkost je alespoň trochu docílena mangem.

Tofu a mango.
Tofu a mango.
Rýžové koule a mango.
Rýžové koule a mango.

Poté pokračujeme v „průzkumu“ a narážíme na restauraci, podávající tradiční čínské nudle. Z tohoto podniku si uděláme základnu a nazveme ji po jejím majiteli – U Ramba. Pan majitel je rachitické postavy, leč chodí s rukama od sebe jako by nosil melouny. Jíme tady každý den dvakrát.

Naše restaurace - U Ramba
Naše restaurace – U Ramba
Polévka s kachními žaludky
Polévka s kachními žaludky

Polévku s kachními žaludky jsem si nechal připravit jako lehce pálivou. Pálila jako čert! Servírka mi proto donesla vývar na její naředění. (Každou další polévku jsem si už nechal připravit jako nepálivou.)

Nudlová polévka "Speciál".
Nudlová polévka „Speciál“.

Jednou jsme zašli do jiné restaurace, kde servírují Hong Kong style pokrmy. Taktéž dobré. Obzvláště polévka mně chutnala – kusy ryby s mořskými řasami. (I když ty řasy „provázel“ poměrně silný „přístavní“ zápach. Ale dal jsem je!)

Rybí polévka s mořskými řasami
Rybí polévka s mořskými řasami

Jako hlavní chod jsem si dal vepřové s nudlemi a k tomu tamní pivo TSINGTAO.

Nudle s věpřovým masem.
Nudle s věpřovým masem.

 

Místní trh v Mong Kok

Místní trh je něco, co se musí vidět. Teď nemyslím Ladies Market, na kterém si koupíte upomínkové předměty, trika, keramiku … Mám na mysli tržiště, na kterém si koupíte ovoce, zeleninu, ryby a jiné mořské tvory. Je to zážitek.

Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Kowloon - trh_1
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.
Místní trh v Kowloon, Hong Kong.

 

Obchodní cesta do Číny

Je 2.ledna 2016 a mně začaly dva týdny dovolené. Jelikož jsem mužem činu, tak mě neblahé zkušenosti s českým výrobcem oděvů (soud probíhá!) nemohly zastavit v cestě za snem. Letím z Londýna do Prahy. Doma se zastavím pouze na jeden den. 3. ledna letíme (beru s sebou bratra) do Číny, kde si nechám vyrobit oblečení podle svých představ.

Z Prahy letíme Boeingem 777 společnosti Emirates do Dubaie. Bratr má sedadlo u okénka. Já vedle něho a už to vypadá, že vedle mě nikdo sedět nebude. A najednou si to směrem k nám štráduje mladík kolem mého věku. No jasně, to sedadlo je jeho. Za chvíli se s námi dává do řeči. Bavíme se o tom, proč a kam cestujeme my a co dělá a kam letí on.

Jmenuje se Honza a je ředitelem Czech Tourism pro Asii. Let nám rychle ubíhá. Přistáváme v Dubaii po půlnoci. Loučíme s Honzou, který pokračuje za necelé tři hodiny do Hong Kongu a jde si dát sprchu do salónku a občerstvit se. My máme deset hodin pauzu před naším letem do Číny.

Bratr se chce jít podívat ven. Hledáme východ z letištní haly, ale kudy k němu, to na žádné informační ceduli není (3. terminál jest zřejmě pouze terminálem tranzitním). Tak se ptám zaměstnanců letiště v informačním stánku. Běžte o patro níže. Jdeme tedy o patro níže. Ale ven se nelze dostat. Ptám se tedy dalšího zaměstnance. Místní Arab se na mě dívá pohrdavě. Tak se důrazněji ptám, jak se dostaneme ven? Posílá nás zpět k Informacím. Říkám bratrovi, že se mi už ven nechce, a že mu to zjišťovat nebudu. Uznává, že informaci jak se dostat ven z nikoho nedostaneme.

Jdeme si dát něco k jídlu. Potom chvíli sledujeme místní „pracanty“. Zaměstnanci v letištní (klimatizované) budově nepřekročí rychlost 1,5 kilometru v hodině. To nás brzy omrzí, a tak jdeme do salónku. Mám zlatou American Express Card a k ní 2 vstupy ročně do salónků zdarma. Jsou o patro výš a musíme použít výtah. Cestou k němu jde vedle nás domorodá slečna. Dávám jí přednost při nástupu do výtahu i při vstupu do salónku. Jde rovnou za pult, protože tam pracuje.

Podávám jí mou Lounge Club kartu a oznamuji jí, že na ni beru do salónku i bratra. Sděluje mi, že za druhou osobu bych měl platit $52. Na to odpovídám, že za druhou osobu bych měl zaplatit Ł15. Ona opáčí, že po mě nebude chtít nic (být gentleman se vyplácí), a že pokud mi bude stržena částka $52, tak že to strhl Lounge Club a ne ona.

V salónku si spojením křesel přítomní cestující udělali lehátka. Hledáme místo, kde si sednout. Objevujeme, že se dá jít i za roh, kde je druhá část salónku. Je tam mimo jiné taková podlouhlá, ke zdi připevěná deska a u ní několik barových stoliček. Na tomhle (baru?!) nebudu trávit 4 hodiny. Je tam ještě stolek se dvěma volnými křesílky, leč je okupován nějakým spícím mladíkem. Dělám nám místo. To bychom měli.

Jdu pro jídlo, relaxujeme. Za přibližne hodinu přichází černoch (zaměstnanec), který budí spáče a informuje je, že i ostatní by si rádi sedli. Tohoto zřízence jsem pobavil u restaurace tím, že jsem „mlaskáním“ budil neuvěřitelně hlasitě chrápajícho chlápka, který si tam dával dvacet.

Je čas dostavit se k odletu. U odletové brány se hromadí černoši. Černoši z Afriky, letící do Číny? Začíná proces nástupu do letadla. Jako první jsou vyzváni senioři, rodiny s dětmi a držitelé různých karet v barvách drahých kovů. A vtom se všichni černoši nahrnou dopředu. Brácha na to nechápavě kouká. Já mu vysvětluji, že tímto chováním chtějí docílit toho, že aby neblokovali ostatní, tak je nechají nastoupit jako první. Ha! Chyba lávky! Nenechali je nastoupit.

Prodíráme se dopředu, protože vyvolávají naši řadu. Tentokrát mám místo u okénka já, leč na mém sedadle už sedí černoch. Důrazně, ale slušně mu oznamuji, že to je moje sedadlo. Uvolňuje mi jej a vylézá do uličky. Dáváme mu jméno Franta. Franta je z Keni. Chlápek v pohodě a rozhodně z vyšší třídy. Za nějakých necelých 7 hodin jsme v Číně.

Štosujeme se ve frontě před imigrační kontrolou. A teď pozor! Jěšte než se dostaneme na řadu k imigračnímu úředníkovi/úřednici, tak dochází ke kontrole pravosti pasů. Tu provádí policistka s jejím kolegou. Kontrolují POUZE pasy černochů a černošek. V Evropě a U.S.A., to by bylo křiku o rasismu! Ale tady ne. V Číne prostě ne! Oni vědí proč kontrolují pasy právě jim a tím to hasne.

Imigrační kontrola je v pohodě. Úřednice se mě ptá, jak dlouho se v Číně zdržím a co je důvodem mé cesty. Odpovídám a dostávám razítko do pasu s přáním hezkého večera. Je totiž 22. hodina.

 

Jsme v Číně

Na letišti na nás čeká Fiona – zaměstnankyně, se kterou jsem v kontaktu. Je tam ještě její kolega, který řídí firemní BMW „sedmičkové“ řady. Do města k hotelu je to 90 kilometrů. Dálnice má kvalitní povrch a je tříproudová. Po příjezdu k hotelu se mě Fiona ještě ptá, jestli potřebujeme pomoci při „check-inu“. Děkuji jí za nabídku, ale vše vyřeším sám. Poděkuji za vyzvednutí na letišti a domlouváme se na 10. hodinu dopolední, kdy nás vyzvednou a zavezou do firmy.

Náš hotel v Číně.
Náš hotel v Číně.
Poled od vstupu do našeho hotelu.
Poled od vstupu do našeho hotelu.

Ráno si dáváme snídani ve Starbucks. Jsme vyzvednuti na čas! Po příjezdu do firmy jsme přivítáni a seznámeni s jejími majiteli. Zelený čaj k pití a prohlídka firmy jsou samozřejmostí. Poté dochází k samotnému obchodu. Jsou mi ukázány velmi kvalitní látky, je z čeho vybírat! Obchod je uzavřen a jedeme na oběd – „erkovým“ mercedesem!

V restauraci jdeme do privátního salónku. Dostáváme menu. Vybíráme si a majitel firmy nás informuje, že v Asii se jídlo sdílí. Stůl je kruhového tvaru, s velkou otáčecí deskou uprostřed, na kterou jsou pokrmy pokládány. Jídlo je fantastické!!! A díky tomu „sdílení“ ochutnáme vícero chodů. Po obědě jedeme z pět do firmy, ale se zastávkou v prodejně s počítači, protože jsem se u oběda zmínil, že bych si rád koupil tablet od firmy HUAWEI.

Zpátky ve firmě zadávám na počítači pana majitele platební příkaz – 30%ní zálohu. Pijeme zelený čaj a majitelé (pár v mém věku) se ptají, jaký máme plán na zítra. Odpovídám, že žádný. Že se půjdeme projít a porozhlédnout po městě. Je nám řečeno, že pokud chceme, tak nám, opět v 10 dopoledne, pošlou vůz.

Majitelé firmy.
Majitelé firmy.

Stalo se. Po příjezdu do firmy je nám opět nabídnut zelený čaj. Při jeho popíjení je mi majitelem firmy oznámeno, že peníze již jsou na kontě. Touto zprávou jsem potěšen, protože co se (nejenom) obchodu týče, tak finanční závazky mám rád v pořádku!

Jsme otázáni, zda-li se chceme jet podívat do muzea nebo se jít projít do parku, a pak na oběd. Volíme park, protože dnes s náma pojede i malá dcerka majitelů. V parku si „zahrajeme“ basketball s majitelem. Zahrajeme dávám záměrně do uvozovek, protože jsme oba hráli basketbal naposledy před více jak dvaceti lety.

Po procházce jedeme do restaurace, avšak jiné. Opět jsme usazeni v privátním salónku a oběd je opět vynikající! Je nám nabídnut odvoz na zítra do Shenzenu na vlak do Hong Kongu. Od hotelu je to do Shenzenu necelých 70 km. Nakonec ještě dostáváme od majitelů firmy malý dárek. Výborný zelený čaj.

Dárek od majitelů firmy - zelený čaj.
Dárek od majitelů firmy – zelený čaj.

Hlavně se nenechat rozhodit

Neblahé zkušenosti se dvěma českými výrobci mě vyléčili z „firemního“ vlastenectví. Už nikdy více se nepokusím si nechat vyrobit cokoli v ČR. Kdybych poslech lidi kolem sebe, kteří mají více zkušeností v českém prostředí, tak bych ušetřil promarněný čas, peníze, nervy (teď už jsem v klidu – nechávám to za mě řešit advokátní kancelář) a už mohl prodávat své oblečení.

Psal jsem zde na blogu o tom, že si nechávám vyrobit „vychytávku“. Tou „vychytávkou“ měla být a jest tkaná etiketa. Oslovil jsem tedy jednoho výrobce na Moravě. Byl jsem potěšen, že celá výroba probíhá na Moravě – chtěl jsem mít vše vyrobeno v ČR. Zadal jsem tedy u nich výrobu. Výroba se nějak zpozdila, prý toho měli moc. Nakonec mi tkané etikety byly doručeny hodinu před odjezdem ke kamáradovi. Následující den jsme jeli k výrobci nátělníků. Tkaných etiket mělo být 1000 kusů, ale na krabičce byla číslice 1300. Z těch 1300 kusů bylo použitelných 506. Po vrácení zbylých etiket výrobci mi bylo řečeno, že měli ve výrobě asi naspěch a nevěnovali kvalitě pozornost. Ale tím nejzávažnějším problémem pro mne je to, že lhali o tom, kde jsou ty tkané etikety vyrobeny. Nevyrábějí je v ČR!

Nemohu si odpustit dvě česká přísloví.

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.

Mazat med kolem huby.
 
 

Důležité je jít vpřed. Nezastavit se!

 
Líbí se mi citát pana Jiřího Voskovce.

Zkušenost mě naučila, že to nejdůležitější je neudělat chybu, ale i když to člověk posral, neztratit glanc. A jít do toho znova.

A to je veliká pravda. Ale musíte mít k tomu peníze a ty naštěstí nejsou tím, co bych neměl. Takže do toho mohu jít znova! 🙂 Ale teď už s rozumem. Jdu směr Asie!