Nathan road je pěkná a čistá ulice. Ale takové ty malé uličky v sobě skrývají autentičnost.
Kowloon v noci je pěkné a bezpečné místo. Vše září neónem. Obchody a restaurace frčí na plné obrátky. Mnohdy je problém si v restauraci sednout bez čekání.
Je určitě dobré se večer zajít podívat do Victoria Harbour na světelnou show, která je doplněna příjemnou hudbou.
Cesta do Shenzenu je opět kvalitní. Shenzen je moderní a velmi bohaté město. Zde platí to, co je řečeno ve filmu CZECH MADE MAN: „New York je proti Shangai takovej Beroun.“ Určitě se to dá taktéž použít, mluvíme-li o Shenzenu.
Na nádraží v Shenzenu si musíme koupit Octopus card (taková Open card). Projdeme imigrační kontrolou a nasedáme do vlaku. Cesta ubíhá rychle. Musíme přesednout, a pak už to máme pouze 3 stanice do Mong Kok. Vystupujeme v podstatě přímo na Nathan road. Nedaleko od stanice je na Waterloo road náš hotel.
Po příchodu do hotelu, kolem poledne, je nám oznámeno, že náš pokoj ještě není připraven, a že nás tudíž „upgradujou“ do lepšího pokoje. „Check-in“ je obvykle kolem 14.hodiny, takže nám mohla slečna recepční oznámit, že máme počkat, ale neučinila tak.
Po zabydlení vyrážíme na Nathan road, která je za rohem, ze které pak musíme uhnout a dostat se na rovnoběžnou ulici. Jdeme vyzkoušet místní dezerty. Prodejna je v místním obchodním centru. Dezerty jsou zajímavé – neslazené, ale sladkost je alespoň trochu docílena mangem.
Poté pokračujeme v „průzkumu“ a narážíme na restauraci, podávající tradiční čínské nudle. Z tohoto podniku si uděláme základnu a nazveme ji po jejím majiteli – U Ramba. Pan majitel je rachitické postavy, leč chodí s rukama od sebe jako by nosil melouny. Jíme tady každý den dvakrát.
Polévku s kachními žaludky jsem si nechal připravit jako lehce pálivou. Pálila jako čert! Servírka mi proto donesla vývar na její naředění. (Každou další polévku jsem si už nechal připravit jako nepálivou.)
Jednou jsme zašli do jiné restaurace, kde servírují Hong Kong style pokrmy. Taktéž dobré. Obzvláště polévka mně chutnala – kusy ryby s mořskými řasami. (I když ty řasy „provázel“ poměrně silný „přístavní“ zápach. Ale dal jsem je!)
Jako hlavní chod jsem si dal vepřové s nudlemi a k tomu tamní pivo TSINGTAO.
Místní trh je něco, co se musí vidět. Teď nemyslím Ladies Market, na kterém si koupíte upomínkové předměty, trika, keramiku … Mám na mysli tržiště, na kterém si koupíte ovoce, zeleninu, ryby a jiné mořské tvory. Je to zážitek.
Je 2.ledna 2016 a mně začaly dva týdny dovolené. Jelikož jsem mužem činu, tak mě neblahé zkušenosti s českým výrobcem oděvů (soud probíhá!) nemohly zastavit v cestě za snem. Letím z Londýna do Prahy. Doma se zastavím pouze na jeden den. 3. ledna letíme (beru s sebou bratra) do Číny, kde si nechám vyrobit oblečení podle svých představ.
Z Prahy letíme Boeingem 777 společnosti Emirates do Dubaie. Bratr má sedadlo u okénka. Já vedle něho a už to vypadá, že vedle mě nikdo sedět nebude. A najednou si to směrem k nám štráduje mladík kolem mého věku. No jasně, to sedadlo je jeho. Za chvíli se s námi dává do řeči. Bavíme se o tom, proč a kam cestujeme my a co dělá a kam letí on.
Jmenuje se Honza a je ředitelem Czech Tourism pro Asii. Let nám rychle ubíhá. Přistáváme v Dubaii po půlnoci. Loučíme s Honzou, který pokračuje za necelé tři hodiny do Hong Kongu a jde si dát sprchu do salónku a občerstvit se. My máme deset hodin pauzu před naším letem do Číny.
Bratr se chce jít podívat ven. Hledáme východ z letištní haly, ale kudy k němu, to na žádné informační ceduli není (3. terminál jest zřejmě pouze terminálem tranzitním). Tak se ptám zaměstnanců letiště v informačním stánku. Běžte o patro níže. Jdeme tedy o patro níže. Ale ven se nelze dostat. Ptám se tedy dalšího zaměstnance. Místní Arab se na mě dívá pohrdavě. Tak se důrazněji ptám, jak se dostaneme ven? Posílá nás zpět k Informacím. Říkám bratrovi, že se mi už ven nechce, a že mu to zjišťovat nebudu. Uznává, že informaci jak se dostat ven z nikoho nedostaneme.
Jdeme si dát něco k jídlu. Potom chvíli sledujeme místní „pracanty“. Zaměstnanci v letištní (klimatizované) budově nepřekročí rychlost 1,5 kilometru v hodině. To nás brzy omrzí, a tak jdeme do salónku. Mám zlatou American Express Card a k ní 2 vstupy ročně do salónků zdarma. Jsou o patro výš a musíme použít výtah. Cestou k němu jde vedle nás domorodá slečna. Dávám jí přednost při nástupu do výtahu i při vstupu do salónku. Jde rovnou za pult, protože tam pracuje.
Podávám jí mou Lounge Club kartu a oznamuji jí, že na ni beru do salónku i bratra. Sděluje mi, že za druhou osobu bych měl platit $52. Na to odpovídám, že za druhou osobu bych měl zaplatit Ł15. Ona opáčí, že po mě nebude chtít nic (být gentleman se vyplácí), a že pokud mi bude stržena částka $52, tak že to strhl Lounge Club a ne ona.
V salónku si spojením křesel přítomní cestující udělali lehátka. Hledáme místo, kde si sednout. Objevujeme, že se dá jít i za roh, kde je druhá část salónku. Je tam mimo jiné taková podlouhlá, ke zdi připevěná deska a u ní několik barových stoliček. Na tomhle (baru?!) nebudu trávit 4 hodiny. Je tam ještě stolek se dvěma volnými křesílky, leč je okupován nějakým spícím mladíkem. Dělám nám místo. To bychom měli.
Jdu pro jídlo, relaxujeme. Za přibližne hodinu přichází černoch (zaměstnanec), který budí spáče a informuje je, že i ostatní by si rádi sedli. Tohoto zřízence jsem pobavil u restaurace tím, že jsem „mlaskáním“ budil neuvěřitelně hlasitě chrápajícho chlápka, který si tam dával dvacet.
Je čas dostavit se k odletu. U odletové brány se hromadí černoši. Černoši z Afriky, letící do Číny? Začíná proces nástupu do letadla. Jako první jsou vyzváni senioři, rodiny s dětmi a držitelé různých karet v barvách drahých kovů. A vtom se všichni černoši nahrnou dopředu. Brácha na to nechápavě kouká. Já mu vysvětluji, že tímto chováním chtějí docílit toho, že aby neblokovali ostatní, tak je nechají nastoupit jako první. Ha! Chyba lávky! Nenechali je nastoupit.
Prodíráme se dopředu, protože vyvolávají naši řadu. Tentokrát mám místo u okénka já, leč na mém sedadle už sedí černoch. Důrazně, ale slušně mu oznamuji, že to je moje sedadlo. Uvolňuje mi jej a vylézá do uličky. Dáváme mu jméno Franta. Franta je z Keni. Chlápek v pohodě a rozhodně z vyšší třídy. Za nějakých necelých 7 hodin jsme v Číně.
Štosujeme se ve frontě před imigrační kontrolou. A teď pozor! Jěšte než se dostaneme na řadu k imigračnímu úředníkovi/úřednici, tak dochází ke kontrole pravosti pasů. Tu provádí policistka s jejím kolegou. Kontrolují POUZE pasy černochů a černošek. V Evropě a U.S.A., to by bylo křiku o rasismu! Ale tady ne. V Číne prostě ne! Oni vědí proč kontrolují pasy právě jim a tím to hasne.
Imigrační kontrola je v pohodě. Úřednice se mě ptá, jak dlouho se v Číně zdržím a co je důvodem mé cesty. Odpovídám a dostávám razítko do pasu s přáním hezkého večera. Je totiž 22. hodina.
Na letišti na nás čeká Fiona – zaměstnankyně, se kterou jsem v kontaktu. Je tam ještě její kolega, který řídí firemní BMW „sedmičkové“ řady. Do města k hotelu je to 90 kilometrů. Dálnice má kvalitní povrch a je tříproudová. Po příjezdu k hotelu se mě Fiona ještě ptá, jestli potřebujeme pomoci při „check-inu“. Děkuji jí za nabídku, ale vše vyřeším sám. Poděkuji za vyzvednutí na letišti a domlouváme se na 10. hodinu dopolední, kdy nás vyzvednou a zavezou do firmy.
Ráno si dáváme snídani ve Starbucks. Jsme vyzvednuti na čas! Po příjezdu do firmy jsme přivítáni a seznámeni s jejími majiteli. Zelený čaj k pití a prohlídka firmy jsou samozřejmostí. Poté dochází k samotnému obchodu. Jsou mi ukázány velmi kvalitní látky, je z čeho vybírat! Obchod je uzavřen a jedeme na oběd – „erkovým“ mercedesem!
V restauraci jdeme do privátního salónku. Dostáváme menu. Vybíráme si a majitel firmy nás informuje, že v Asii se jídlo sdílí. Stůl je kruhového tvaru, s velkou otáčecí deskou uprostřed, na kterou jsou pokrmy pokládány. Jídlo je fantastické!!! A díky tomu „sdílení“ ochutnáme vícero chodů. Po obědě jedeme z pět do firmy, ale se zastávkou v prodejně s počítači, protože jsem se u oběda zmínil, že bych si rád koupil tablet od firmy HUAWEI.
Zpátky ve firmě zadávám na počítači pana majitele platební příkaz – 30%ní zálohu. Pijeme zelený čaj a majitelé (pár v mém věku) se ptají, jaký máme plán na zítra. Odpovídám, že žádný. Že se půjdeme projít a porozhlédnout po městě. Je nám řečeno, že pokud chceme, tak nám, opět v 10 dopoledne, pošlou vůz.
Stalo se. Po příjezdu do firmy je nám opět nabídnut zelený čaj. Při jeho popíjení je mi majitelem firmy oznámeno, že peníze již jsou na kontě. Touto zprávou jsem potěšen, protože co se (nejenom) obchodu týče, tak finanční závazky mám rád v pořádku!
Jsme otázáni, zda-li se chceme jet podívat do muzea nebo se jít projít do parku, a pak na oběd. Volíme park, protože dnes s náma pojede i malá dcerka majitelů. V parku si „zahrajeme“ basketball s majitelem. Zahrajeme dávám záměrně do uvozovek, protože jsme oba hráli basketbal naposledy před více jak dvaceti lety.
Po procházce jedeme do restaurace, avšak jiné. Opět jsme usazeni v privátním salónku a oběd je opět vynikající! Je nám nabídnut odvoz na zítra do Shenzenu na vlak do Hong Kongu. Od hotelu je to do Shenzenu necelých 70 km. Nakonec ještě dostáváme od majitelů firmy malý dárek. Výborný zelený čaj.
Neblahé zkušenosti se dvěma českými výrobci mě vyléčili z „firemního“ vlastenectví. Už nikdy více se nepokusím si nechat vyrobit cokoli v ČR. Kdybych poslech lidi kolem sebe, kteří mají více zkušeností v českém prostředí, tak bych ušetřil promarněný čas, peníze, nervy (teď už jsem v klidu – nechávám to za mě řešit advokátní kancelář) a už mohl prodávat své oblečení.
Psal jsem zde na blogu o tom, že si nechávám vyrobit „vychytávku“. Tou „vychytávkou“ měla být a jest tkaná etiketa. Oslovil jsem tedy jednoho výrobce na Moravě. Byl jsem potěšen, že celá výroba probíhá na Moravě – chtěl jsem mít vše vyrobeno v ČR. Zadal jsem tedy u nich výrobu. Výroba se nějak zpozdila, prý toho měli moc. Nakonec mi tkané etikety byly doručeny hodinu před odjezdem ke kamáradovi. Následující den jsme jeli k výrobci nátělníků. Tkaných etiket mělo být 1000 kusů, ale na krabičce byla číslice 1300. Z těch 1300 kusů bylo použitelných 506. Po vrácení zbylých etiket výrobci mi bylo řečeno, že měli ve výrobě asi naspěch a nevěnovali kvalitě pozornost. Ale tím nejzávažnějším problémem pro mne je to, že lhali o tom, kde jsou ty tkané etikety vyrobeny. Nevyrábějí je v ČR!
Nemohu si odpustit dvě česká přísloví.
Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.
Mazat med kolem huby.
Líbí se mi citát pana Jiřího Voskovce.
Zkušenost mě naučila, že to nejdůležitější je neudělat chybu, ale i když to člověk posral, neztratit glanc. A jít do toho znova.
A to je veliká pravda. Ale musíte mít k tomu peníze a ty naštěstí nejsou tím, co bych neměl. Takže do toho mohu jít znova! 🙂 Ale teď už s rozumem. Jdu směr Asie!