Jelikož jsem ještě stále v Londýně, tak mi dnes propadá letenka z Prahy na londýnské letiště Gatwick. Beru si mini cab a nechávám se hodit z mého londýnského působiště na autobusové nádraží na letišti Heathrow. Z Heathrow jedu National Expressem na Gatwick, kde mám už dlouhou dobu zaplacený pokoj v hotelu BLOC, který se nachází v jížním terminálu letiště, ze kterého zítra poletím do Las Vegas.

Je ráno 20.listopadu. Na snídani jdu do salónku, kam mám díky zlaté kartě American Express dva vstupy ročně zdarma – po návratu z Vegas zjišťuji, že mě tento vstup stál Ł15, pač jsem již tento rok vyčerpal vstupy (v lednu jsem šel do salónku v Dubaii a zřejmě poté ještě jednou).

Letím s Virgin Atlantic, které mám v oblibě. Jídlo je v pohodě a žízní člověk na jejich palubě netrpí. Starají se o pasažery znamenitě. Letíme Boeingem 747 – 400. Mám sedadlo do uličky, které je ze strategických důvodů nejvýhodnější. Vedle mne sedí chlápci z města Ipswich a tudíž o anglický humor není nouze. Let nám ubíhá poměrně rychle, byť deseti a půl hodinový let je celkem dlouhý.

Po příletu na McCarranovo letiště v Las Vegas jdu rovnou k automatizované pasové kontrole – takovým automatům, které jsem poprvé použil v roce 2014 na letišti Dallas Fort Worth, kde si nechávám oskenovat pas a pak ještě čtyři prsty každé ruky. Po zdárné kontrole, jdu ještě ke klasické pasové kontrole. Sedí tam chlápek v mém věku a je těžce v pohodě. Takhle rychle jsem se ještě do Států nedostal. No ikdyž není divu, protože toto je moje sedmá návštěva.

Beru si taxík do hotelu na Stripu, jak se také říká Las Vegas boulevardu. Řídí ho chlápek z Eritreje, a když zjišťuje, že jsem z České republiky, tak je potěšen. Oznamuje mi, že máme dobrý fotbalový tým. Asi jo – o fotbal se nezajímám.

Je neděle odpoledne. Jsem na Stripu a mám tři dny na relax. Jdu si je maximálně užít.

Je čas si jít zahrát a vyhrát. 🙂

V Las Vegas je mnoho restaurací a jídlo je výborné!

Po mexické kuchyni přichází řada na japonskou 🙂

A znovu mexická restaurace :-).

Je středa odpoledne a já jedu taxíkem zpět na McCarranovo letiště. Přicházím k osobní kontrole a jako obvykle žádám o alternativní prohlídku. Já tyhle skenery fakt nemusím. Chlápek je otrávenej, ale já se mu omlouvám a vysvětluji, proč tak činím. Chápe to a dáváme se do řeči. No a po prohlídce spolu ještě klábosíme. Jsme oba pro Trumpa, oba posloucháme tu samou radio show. Chlápek po tomto zjištění má úsměv na tváři. Ještě než se vydám směr salónek, tak mi dvakrát podává ruku.

Po krátké návštěvě salónku, kde se lehce občerstvím, je čas k nástupu do letadla. Tentokrát bez čekání ve frontě. Zpátky do Evropy letím první třídou nebo-li upper class.

Co si asi dám k jídlu? Je z čeho vybírat. 🙂

Po vyspání je čas na snídani. Za necelé 2 hodiny přistáváme na londýnském letišti Gatwick. Nechávám propadnout letenku zpět do Prahy, protože ještě musím být dva týdny v Londýně. Má čtvrtá návštěva Las Vegas splnila má očekávání. 🙂

Nathan road je pěkná a čistá ulice. Ale takové ty malé uličky v sobě skrývají autentičnost.

 

Noční Kowloon

Kowloon v noci je pěkné a bezpečné místo. Vše září neónem. Obchody a restaurace frčí na plné obrátky. Mnohdy je problém si v restauraci sednout bez čekání.

 

Pohled z Victoria Harbour na Hong Kong

Je určitě dobré se večer zajít podívat do Victoria Harbour na světelnou show, která je doplněna příjemnou hudbou.

Cesta do Shenzenu je opět kvalitní. Shenzen je moderní a velmi bohaté město. Zde platí to, co je řečeno ve filmu CZECH MADE MAN: „New York je proti Shangai takovej Beroun.“ Určitě se to dá taktéž použít, mluvíme-li o Shenzenu.

Na nádraží v Shenzenu si musíme koupit Octopus card (taková Open card). Projdeme imigrační kontrolou a nasedáme do vlaku. Cesta ubíhá rychle. Musíme přesednout, a pak už to máme pouze 3 stanice do Mong Kok. Vystupujeme v podstatě přímo na Nathan road. Nedaleko od stanice je na Waterloo road náš hotel.

Po příchodu do hotelu, kolem poledne, je nám oznámeno, že náš pokoj ještě není připraven, a že nás tudíž „upgradujou“ do lepšího pokoje. „Check-in“ je obvykle kolem 14.hodiny, takže nám mohla slečna recepční oznámit, že máme počkat, ale neučinila tak.

Po zabydlení vyrážíme na Nathan road, která je za rohem, ze které pak musíme uhnout a dostat se na rovnoběžnou ulici. Jdeme vyzkoušet místní dezerty. Prodejna je v místním obchodním centru. Dezerty jsou zajímavé – neslazené, ale sladkost je alespoň trochu docílena mangem.

Poté pokračujeme v „průzkumu“ a narážíme na restauraci, podávající tradiční čínské nudle. Z tohoto podniku si uděláme základnu a nazveme ji po jejím majiteli – U Ramba. Pan majitel je rachitické postavy, leč chodí s rukama od sebe jako by nosil melouny. Jíme tady každý den dvakrát.

Polévku s kachními žaludky jsem si nechal připravit jako lehce pálivou. Pálila jako čert! Servírka mi proto donesla vývar na její naředění. (Každou další polévku jsem si už nechal připravit jako nepálivou.)

Jednou jsme zašli do jiné restaurace, kde servírují Hong Kong style pokrmy. Taktéž dobré. Obzvláště polévka mně chutnala – kusy ryby s mořskými řasami. (I když ty řasy „provázel“ poměrně silný „přístavní“ zápach. Ale dal jsem je!)

Jako hlavní chod jsem si dal vepřové s nudlemi a k tomu tamní pivo TSINGTAO.

 

Místní trh v Mong Kok

Místní trh je něco, co se musí vidět. Teď nemyslím Ladies Market, na kterém si koupíte upomínkové předměty, trika, keramiku … Mám na mysli tržiště, na kterém si koupíte ovoce, zeleninu, ryby a jiné mořské tvory. Je to zážitek.

 

V pondělí jsem se vrátil z dovolené ztrávené v U.S.A.. Jsem opět nabit energií, mám chuť makat.

Nelenil jsem a hned jsem se do toho pustil. Včera jsem dohodnul schůzku s kamarádem, který se bude starat o prodeje v Německu a Rakousku. Večer jsem kontaktoval grafika, že bych už potřeboval mít dodělaný e-shop. Dnes jdu zařídit velmi podstatnou část týkající se výroby. V průběhu dne ještě zavolám programátorovi, který mi má dodat e-shop. Perfektně využívám čas. Žádné lelkování. Makat a přemýšlet každou chvíli. Na dnešek jsem spal pouhých 4,5 hodiny.

 

Po pěti měsících práce a přesčasů si letím odpočinout, dát se dohromady, načerpat energii, která je tolik důležitá.

Touto dobou bych měl být nad Atlantickým oceánem. Ano, letím si oráchnout do Spo(ko)jených států amerických – jak ve svých knihách nazývá U.S.A. kamarád Jarda Kratěna.

Už se těším na kvalitní služby, kvalitní a chutné jídlo, na přírodu, na muzea. Je toho hodně, na co se těším. A už vím, co si dám po příletu k večeři. No jasně, že pořádného hamburgera! 🙂

Aktualizace

Tak to nakonec nebyl hamburger, ale burrito v Gilley’s Saloonu v Las Vegas.