Obchodní cesta do Číny

Je 2.ledna 2016 a mně začaly dva týdny dovolené. Jelikož jsem mužem činu, tak mě neblahé zkušenosti s českým výrobcem oděvů (soud probíhá!) nemohly zastavit v cestě za snem. Letím z Londýna do Prahy. Doma se zastavím pouze na jeden den. 3. ledna letíme (beru s sebou bratra) do Číny, kde si nechám vyrobit oblečení podle svých představ.

Z Prahy letíme Boeingem 777 společnosti Emirates do Dubaie. Bratr má sedadlo u okénka. Já vedle něho a už to vypadá, že vedle mě nikdo sedět nebude. A najednou si to směrem k nám štráduje mladík kolem mého věku. No jasně, to sedadlo je jeho. Za chvíli se s námi dává do řeči. Bavíme se o tom, proč a kam cestujeme my a co dělá a kam letí on.

Jmenuje se Honza a je ředitelem Czech Tourism pro Asii. Let nám rychle ubíhá. Přistáváme v Dubaii po půlnoci. Loučíme s Honzou, který pokračuje za necelé tři hodiny do Hong Kongu a jde si dát sprchu do salónku a občerstvit se. My máme deset hodin pauzu před naším letem do Číny.

Bratr se chce jít podívat ven. Hledáme východ z letištní haly, ale kudy k němu, to na žádné informační ceduli není (3. terminál jest zřejmě pouze terminálem tranzitním). Tak se ptám zaměstnanců letiště v informačním stánku. Běžte o patro níže. Jdeme tedy o patro níže. Ale ven se nelze dostat. Ptám se tedy dalšího zaměstnance. Místní Arab se na mě dívá pohrdavě. Tak se důrazněji ptám, jak se dostaneme ven? Posílá nás zpět k Informacím. Říkám bratrovi, že se mi už ven nechce, a že mu to zjišťovat nebudu. Uznává, že informaci jak se dostat ven z nikoho nedostaneme.

Jdeme si dát něco k jídlu. Potom chvíli sledujeme místní „pracanty“. Zaměstnanci v letištní (klimatizované) budově nepřekročí rychlost 1,5 kilometru v hodině. To nás brzy omrzí, a tak jdeme do salónku. Mám zlatou American Express Card a k ní 2 vstupy ročně do salónků zdarma. Jsou o patro výš a musíme použít výtah. Cestou k němu jde vedle nás domorodá slečna. Dávám jí přednost při nástupu do výtahu i při vstupu do salónku. Jde rovnou za pult, protože tam pracuje.

Podávám jí mou Lounge Club kartu a oznamuji jí, že na ni beru do salónku i bratra. Sděluje mi, že za druhou osobu bych měl platit $52. Na to odpovídám, že za druhou osobu bych měl zaplatit Ł15. Ona opáčí, že po mě nebude chtít nic (být gentleman se vyplácí), a že pokud mi bude stržena částka $52, tak že to strhl Lounge Club a ne ona.

V salónku si spojením křesel přítomní cestující udělali lehátka. Hledáme místo, kde si sednout. Objevujeme, že se dá jít i za roh, kde je druhá část salónku. Je tam mimo jiné taková podlouhlá, ke zdi připevěná deska a u ní několik barových stoliček. Na tomhle (baru?!) nebudu trávit 4 hodiny. Je tam ještě stolek se dvěma volnými křesílky, leč je okupován nějakým spícím mladíkem. Dělám nám místo. To bychom měli.

Jdu pro jídlo, relaxujeme. Za přibližne hodinu přichází černoch (zaměstnanec), který budí spáče a informuje je, že i ostatní by si rádi sedli. Tohoto zřízence jsem pobavil u restaurace tím, že jsem „mlaskáním“ budil neuvěřitelně hlasitě chrápajícho chlápka, který si tam dával dvacet.

Je čas dostavit se k odletu. U odletové brány se hromadí černoši. Černoši z Afriky, letící do Číny? Začíná proces nástupu do letadla. Jako první jsou vyzváni senioři, rodiny s dětmi a držitelé různých karet v barvách drahých kovů. A vtom se všichni černoši nahrnou dopředu. Brácha na to nechápavě kouká. Já mu vysvětluji, že tímto chováním chtějí docílit toho, že aby neblokovali ostatní, tak je nechají nastoupit jako první. Ha! Chyba lávky! Nenechali je nastoupit.

Prodíráme se dopředu, protože vyvolávají naši řadu. Tentokrát mám místo u okénka já, leč na mém sedadle už sedí černoch. Důrazně, ale slušně mu oznamuji, že to je moje sedadlo. Uvolňuje mi jej a vylézá do uličky. Dáváme mu jméno Franta. Franta je z Keni. Chlápek v pohodě a rozhodně z vyšší třídy. Za nějakých necelých 7 hodin jsme v Číně.

Štosujeme se ve frontě před imigrační kontrolou. A teď pozor! Jěšte než se dostaneme na řadu k imigračnímu úředníkovi/úřednici, tak dochází ke kontrole pravosti pasů. Tu provádí policistka s jejím kolegou. Kontrolují POUZE pasy černochů a černošek. V Evropě a U.S.A., to by bylo křiku o rasismu! Ale tady ne. V Číne prostě ne! Oni vědí proč kontrolují pasy právě jim a tím to hasne.

Imigrační kontrola je v pohodě. Úřednice se mě ptá, jak dlouho se v Číně zdržím a co je důvodem mé cesty. Odpovídám a dostávám razítko do pasu s přáním hezkého večera. Je totiž 22. hodina.

 

Jsme v Číně

Na letišti na nás čeká Fiona – zaměstnankyně, se kterou jsem v kontaktu. Je tam ještě její kolega, který řídí firemní BMW „sedmičkové“ řady. Do města k hotelu je to 90 kilometrů. Dálnice má kvalitní povrch a je tříproudová. Po příjezdu k hotelu se mě Fiona ještě ptá, jestli potřebujeme pomoci při „check-inu“. Děkuji jí za nabídku, ale vše vyřeším sám. Poděkuji za vyzvednutí na letišti a domlouváme se na 10. hodinu dopolední, kdy nás vyzvednou a zavezou do firmy.

Náš hotel v Číně.
Náš hotel v Číně.
Poled od vstupu do našeho hotelu.
Poled od vstupu do našeho hotelu.

Ráno si dáváme snídani ve Starbucks. Jsme vyzvednuti na čas! Po příjezdu do firmy jsme přivítáni a seznámeni s jejími majiteli. Zelený čaj k pití a prohlídka firmy jsou samozřejmostí. Poté dochází k samotnému obchodu. Jsou mi ukázány velmi kvalitní látky, je z čeho vybírat! Obchod je uzavřen a jedeme na oběd – „erkovým“ mercedesem!

V restauraci jdeme do privátního salónku. Dostáváme menu. Vybíráme si a majitel firmy nás informuje, že v Asii se jídlo sdílí. Stůl je kruhového tvaru, s velkou otáčecí deskou uprostřed, na kterou jsou pokrmy pokládány. Jídlo je fantastické!!! A díky tomu „sdílení“ ochutnáme vícero chodů. Po obědě jedeme z pět do firmy, ale se zastávkou v prodejně s počítači, protože jsem se u oběda zmínil, že bych si rád koupil tablet od firmy HUAWEI.

Zpátky ve firmě zadávám na počítači pana majitele platební příkaz – 30%ní zálohu. Pijeme zelený čaj a majitelé (pár v mém věku) se ptají, jaký máme plán na zítra. Odpovídám, že žádný. Že se půjdeme projít a porozhlédnout po městě. Je nám řečeno, že pokud chceme, tak nám, opět v 10 dopoledne, pošlou vůz.

Majitelé firmy.
Majitelé firmy.

Stalo se. Po příjezdu do firmy je nám opět nabídnut zelený čaj. Při jeho popíjení je mi majitelem firmy oznámeno, že peníze již jsou na kontě. Touto zprávou jsem potěšen, protože co se (nejenom) obchodu týče, tak finanční závazky mám rád v pořádku!

Jsme otázáni, zda-li se chceme jet podívat do muzea nebo se jít projít do parku, a pak na oběd. Volíme park, protože dnes s náma pojede i malá dcerka majitelů. V parku si „zahrajeme“ basketball s majitelem. Zahrajeme dávám záměrně do uvozovek, protože jsme oba hráli basketbal naposledy před více jak dvaceti lety.

Po procházce jedeme do restaurace, avšak jiné. Opět jsme usazeni v privátním salónku a oběd je opět vynikající! Je nám nabídnut odvoz na zítra do Shenzenu na vlak do Hong Kongu. Od hotelu je to do Shenzenu necelých 70 km. Nakonec ještě dostáváme od majitelů firmy malý dárek. Výborný zelený čaj.

Dárek od majitelů firmy - zelený čaj.
Dárek od majitelů firmy – zelený čaj.